CO JSTE O ČECHÁCH A ČEŠÍCH MOŽNÁ NEVĚDĚLI ...

 

Dneškem startuje rubrika, která by vás chtěla seznamovat  s rozličnými zajímavostmi a méně známými informacemi z naší současnosti i historie.

 

Jsme malý národ, ale rozhodně máme právo být hrdí na to, co jsme v minulosti dokázali, kam jsme posunuli hranice kultury a umění, vědy a techniky, ve sportu …

 

Je také dobré znát a připomínat si naše národní tradice, jakož i ctít odkazy našich předků a případně se poučit  z jejich chyb.

A v neposlední řadě dál vše předávat budoucím generacím.

 

Můžete komentovat, případně nám napsat vaše tipy na další kuriozity, třeba ty méně známé z vašeho okolí, odkud pocházíte.

 

 

 

S.A.

 

14.7.2017

 



8. Sv. Ambrož tradice i v Čechách


 

Dnes v Miláně slavíme svátek našeho patrona – svatého Ambrože, jehož ostatky jsou uloženy v bazilice nesoucí jeho jméno.  A pro všechny nás milánské je to opravdu veliký svátek!  I slavná La Scala zahajuje tradičně svoji novou sezónu právě v tento den! Ale po městě se toho děje opravdu hodně a všechno je už silně vánočně naladěno.

 

Svatému Ambrožovi vděčíme i za to, že u nás v Miláně – narozdíl od zbytku Itálie – karnevalové radovánky končí o týden později. Může za to jeho zvláštní kalendář, který si Miláno ponechalo.

 

 

Co je však ale velice zvláštní, je máloznámá česká tradice, která se udržovala především na Kolínsku a Mostecku. V předvečer svého  svátku, v místech, kde stál kostel jemu zasvěcený, se za soumraku objevoval  právě svatý Ambrož. Byl oblečený do dlouhé bílé košile, na hlavě měl černou vysokou špičatou čepici a jeho tvář zakrývala bílá rouška. V jedné ruce měl koště polepené bílým papírem a v druhé uzlík plný bonbónů a cukrátek. Na ty lákal děti, které kolem něho pobíhaly a pokřikovaly na něj. Občas upustil nějakou cukrovinku na zem, aby se přiblížily a pak je honil, snažil se je chytit a svým koštětem vyplatit.

7.12.2017

 

 

Foto – zdroj: wikimedia commons (Zíbrt Čeněk. Den se krátí, noc se dlouží)


7. Park tmavé oblohy


 

Světelné znečištění nás čím dál tím víc ochuzuje o spoustu krás noční oblohy. Nad našimi hlavami jsou milióny galaxií a trilióny hvězd.

 

Po mnoho tisíciletí lidé žasli nad krásou blízkých i dalekých hvězd, používali hvězdné nebe pro navigaci a odhad času, pozorovali pravidelně se opakující jevy, s nimiž byly úzce spojeny náboženské a mytologické příběhy, ale též objevovali periodicitu a tedy sestavování kalendářů. Inspiraci z hvězdné oblohy odjakživa čerpali umělci i vědci.

 

Světelné znečištění má za následek ztrátu viditelnosti. I bez speciální specifické techniky člověk může pouhým okem na přírodní obloze j spatřit až několik tisíc hvězd. Ve skutečnosti jich často vidíme sotva jen pár jednotek ... desítek … maximálně stovek, podle toho, kde se právě nacházíme.

 

Přirozeně tmavá noční obloha je na Zemi kvůli různým osvětlením ve městech, ale i vesnicích (pouliční lampy, domy apod) a při povrchových komunikacích, čím dál vzácnější a  místa, kde je skoro úplná tma, by se dala počítat na prstech.

 

Nejlépe lze vidět to, jak lidé na Zemi svítí, na nočních snímcích pořízených kosmonauty z vesmírné stanice ISS. V Evropě dnes téměř není možné nalézt tmavé body.

 

 

Noční obloha je organizací UNESCO považována za součást světového dědictví (ačkoliv přírodní obloha jako taková, ani oblasti tmavé oblohy nemohou být podle současných kritérií zapsány do Seznamu světového dědictví), s cílem propagovat a zachovat hvězdnou oblohu.

 

Proto začaly vznikat tzv. parky tmavé oblohy. Jsou to, velmi jednoduše řečeno, území s nízkou úrovní světelného znečištění, takže je dobře vidět na hvězdy. Slouží k pozorování noční oblohy a k informování o této problematice. Na celém světě je přes 40 oblastí, parků či rezervací tmavé oblohy. Nejstarší stálá oblast se nachází v Torrance Barrens v Ontariu v Kanadě (1999), v Evropě jich je celkem sedmnáct, v samotné České republice existují tři - Jizerská, Beskydská a Manětínská oblast tmavé oblohy.

 

Jizerská oblast tmavé oblohy (používá zkratku JOTO) se nachází v téměř neobydlené části Jizerských hor (navíc je hřebeny okolních hor dobře cloněna od ostatních blízkých zdrojů světelného znečištění) , přibližně z poloviny leží na polské straně.  Vznikla z iniciativy zejména Astronomického ústavu Univerzity ve Vratislavi a Astronomického ústavu AV ČR, k nimž se přidaly další instituce: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa CHKO Jizerské hory, Nadleśnictwo Świeradów Zdroj, Nadleśnictwo Szklarska Poreby, Lesy ČR a krajské ředitelství Liberec. Byla – jako první v Evropě, jedna z prvních na světě a současně první přeshraniční taková oblast na světě – vyhlášena  4.11.2009, v rámci Mezinárodního roku astronomie, a zaujímá rozlohu asi 75 km2 (http://www.izera-darksky.eu/index-cs.html ).

 

V roce 2013 vznikla na česko-slovenském pomezí druhá oblast tmavé oblohy v České republice - Beskydská.  Současně je to druhý park tmavé oblohy na světě, který zasahuje na území více než jednoho státu. Česká republika je tedy jediná země na světě, kde jsou dvě přeshraniční oblasti tmavé oblohy. V roce 2014  pak ještě vznikla na manětínsku třetí oblast tmavé oblohy v České republice (ta není přeshraniční).

 


6. Klavíry Petrof


 

Klavír – z latinského clavis = klíče, klávesy. Jeho tón vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek schovaných v jeho útrobách. Klavíru se též říká piano, nebo pianoforte. Tato slova (a všechny jejich jejich odvozeniny) pocházejí z italských slov piano (= potichu) a forte (= silně) a vážou se na přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úhozu prstu na klávesu. Pro klavír komponovali téměř všichni významní skladatelé.

 

 

 

Jeden z prvních předchůdců klavíru je středověký tympanon (neboli cymbál) a psalterium. Psalterion je stejného tvaru jako tympanon, rozdílný byl však způsob hry. Tympanon se pokládal na stůl a hrálo se na něj dřevěnými paličkami, zatímco psalterion se nosil při hře zavěšený na krku a hrálo se drnkáním. Pak se objevil klavichord. Ten nejstarší dochovaný postavil Ital Domenico Pisaurensis a je z roku 1543.  Největší rozkvět ale dosáhl v Německu, kde se nazýval zkráceně „clavier“. Klavichord dal základ ke vzniku dalším klávesovým strunným nástrojům jako byli např. klavicemballo, německý spinet, anglický virginal nebo cemballo. Nejspíš prvním stvořitelem klavíru (kladívkového) byl italský výrobce nástrojů Bartolomeo Cristofori (1655 – 1731), který jej sestavil v roce 1708 a tehdy jej nazval právě „strumento col piano e forte“ (= nástroj se slabou/tichou a silnou dynamikou).

 

Tak dokonalý hudební nástroj, jako je klavír, samozřejmě nevznikl naráz. Než došel do dnešní podoby, po stránce mechanické i designové došel značného vývoje, Postupem času se zdokonaloval, jeho podobu vytvářely nástroje s příbuznými znaky, kombinace detailů i upřesňování a zdokonalování výrobních postupů, až se nakonec dostal do podoby jak jí známe dneska. Buď jako klavírní křídlo, pianino nebo jako keyboard (elektrická pianino).

 

 

 

Ať zvedne ruku, komu značka Petrof nic neříká! Budou-li tací, pak jich bude nejspíš hodně málo. Ti hudebnější z nás ví okamžitě, ale vzhledem k tomu, že v dobách budování socialismu se ve školkách, školách a jiných zařízeních (ale i domácnostech) prakticky jiná značka nevyskytovala, i ti méně hudebně nadaní okamžitě ví, že Petrof = klavír.

 

Věděli  jste však také, že jde o českou značku, s dlouhou zajímavou historií a tradicí, která je i v současnosti největším výrobcem akustických klavírů a pianin v Evropě, obchoduje na 5 kontinentech a vyváží do více než 65 zemí celého světa?

 

https://www.petrof.cz/o-petrofu

 

Antonín Petrof se narodil v r. 1839 v Hradci Králové a zdílo se, že jeho životní osud je už předurčen – měl se stát truhlářem, což bylo povolání jeho otce i dědečka. Náhoda však chtěla, že si jednou šel k zákazníkovi prohlédnout pár kusů starého nábytku (někdo tvrdí, že to bylo na kostelním kůru) a co ho však nejvíce zaujalo, byla tehdy ještě ne všední novinka - klavír. A dnes už víme, že to je přesně ten moment, kdy se začíná psát historie slavné české značky.

 

V českých zemích tehdy neexistoval žádný výrobce, tyto hudební nástroje se - pro svou velikost, váhu i delikátnost dosti komplikovaně – dovážely z Vídně. Tam je mimo jiné vyráběl i Antonínův strýc J. Heitzman a tedy i proto, že – jak bychom řekli dnes - podnikatelský záměr měl velikou naději na úspěch -  se mu podařilo přemluvit své rodiče, aby jej poslali do Vídně za vyučením a na zkušenou. Tehdy už ve výrobě panovala dělba práce a aby se mladý Petrof naučil vše, celý výrobní proces až po ladění, strávil u svého strýce 5 let studiem a 2 roky na to ještě u dalších dvou vídeňských výrobců. Šlo mu to náramně a … bylo rozhodnuto!

 

Po návratu domů přestavěl truhlářskou dílnu svého otce na výrobnu klavírů a (po několikaměsíční práci) první klavír Petrof spatřil světlo světa – psal se rok 1864 a jeho majitelem se stal místní řezník a člen obecní rady Josef Petříček.

 

Už rok na to to byly další 4 klavíry a výroba se začala rozrůstat a nezůstávala ani pozadu, co se použití nových, moderních technologií týče (Antonín Petrof se stal v Hradci Králové prvním, který ve svém závodu používal k pohonu strojů páru). V r. 1899 se Petrof stává dvorním továrníkem pian pro rakousko-uherský dvůr. To už výroba dosahovala několika set kusů ročně a třicetitisící vyrobený kus byl vyroben před začátkem 1.světové války a dostal jej František Ferdinand d´Este (ano, přesně tak: ten, co nám ho zabili v Sarajevu, budeme-li citovat Švejka), takže si jubilejního klavíru Petrof určitě moc neužil.

 

Ostatně i Antonín Petrof brzy na to umírá, stejně tak, jako po dalších 3 měsících jeho žena a ke slovu se dostává nová generace.

 

Přes rány, které výrobě zasadila 1. a později i 2. světová válka (to se místo klavíru v rámci válečné výroby vyráběly bedny na granáty), však značka přežila, v meziobdobí dokonce i prosperovala a získala zlaté medaile na světových výstavách.

 

Jestliže světové války zasadily rodinnému podniku ránu, pak poválečné období bylo obdobím ještě temnějším - v únoru 1948 byla rodina Petrofů zbavena vlastnických práv (je jim zabaven téměř veškerý majetek a jsou nuceni se nastěhovat do jedné vily, do továrny mají přísný zákaz vstupu a pět z příslušníků rodu bylo dokonce uvězněno) a továrna přešla pod národní správu (všechny dole uvedené slavné české značky se setkaly v koncernu Československé hudební nástroje). Obdobně jako i u jiných znárodněných továren, si komunisté byli vědomi (obzvláště devizové) hodnoty zavedené značek a díky tomu, že jejich produkce mířila hodně na vývoz a státu vynášela, tyto nějakým způsobem přežily.

 

Už v roce 1990 se do továrny vrátili představitelé rodiny (Jan Petrof, pravnuk zakladatele továrny, se stal obchodním ředitelem), i když se jedná už o 4. generaci rodiny – ta třetí se po převratu v roce 1989 do továrny nevrátila, většina z nich umírá spolu s komunistickým režimem.

 

Ale situace byla katastrofická, majetek se rodině vracel jen pomalu a to formou privatizace (ministerstvo ocenilo rodinný podíl jako 4%, zbytek si musela zpět odkoupit), úvěry i asijská levná konkurence sehrály svou roli. V r. 2001 se do vedení podniku dostává 5. generace a v r. 2004 dochází k radikální restrukturalizaci. Úspěšné.

 

Firma Petrof existuje již více než 150 let. Vytvořila si dlouholetou tradici a její klavíry znají miliony lidí na světě. Ty se v současné dělí na řadu standardní a na řadu mistrovských nástrojů. Ty jsou vyráběny výhradně ručně tak, aby bylo dosaženo co nejvyšší kvality. Výroba takového nástroje trvá přibližně devět měsíců. Všechny generace Petrofů vždy kladly veliký důraz na kvalitu svých výrobků a právě vysoká kvalita a dlouhá životnost nástrojů je klíčem k úspěchům a veliké oblibě u nás i v zahraničí. Petrof dál zůstává ryze český a dál skvěle reprezentuje naši zem.

 

 

 

 

 

CO ČECH, TO MUZIKANT?!

Nevíme, jak poplatné je dnes ještě toto řčení, ale je fakt, že aspoň české hudební nástrojařství má velmi dlouhou tradici s vysokou kvalitou a mezi značky, které mají dodnes skvělý zvuk (doslovně i ve světě), patří i za hranicemi českého státu velmi dobře známé Amati, Petrof, Rieger-Kloss nebo Strunal.

Amati je významným výrobcem dechových hudebních nástrojů, jejichž produkce je soustředěna do dvou měst – Kraslice a Hradce Králové. Město Kraslice lze dokonce pokládat za skutečnou kolébku výroby hudebních nástrojů v českých zemích, protože smyčcové nástroje se zde začaly vyrábět již na počátku 17. století!

Petrof je největším evropským výrobcem klavírů a pianin. Rodinný podnik sleduje už 5 generací!

Riegel-Kloss je jedním z největších světových výrobců píšťalových varhan a řadí se i k nejstarším! Zakladatel firmy Franz Rieger spolu se svým bratrem Ottou zřídil první dílnu v Krnově v roce 1873 a ve stejném roce postavili také první varhany pro Světovou výstavu ve Vídni. Firma stavěla (a stále staví) varhany po celém světě, dokonce i v Turecku, Palestině či Argentině nebo Mexiku!

Strunal je největším výrobcem strunných hudebních nástrojů v Evropě s více než 300letou tradicí. Nachází se v městečku Luby, v západní části České republiky, kde se to vynikajícími houslaři a kytaráři jen hýří.


 25.7.2017

 


5. ČESKÝ KŘIŠŤÁL  (a české sklo)


 

České křišťálové lustry jsou právem titulovány jako  „křišťálové slunce – slunce, které nikdy nezapadá“ a nadále zůstávají vrcholem našeho českéh sklářského umění. Ruční výroba olovnatého broušeného křišťálu je jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví s nejstarší tradicí v České republice. Sklo a křišťál se v Čechách vyrábí již více než 800 let! Průmysl je založen na dobře zavedené zručnosti, kreativní tvořivosti a technických znalostech,které se tradičně předávaly z generace na generaci. Výsledkem jsou výtvory, které jsou obdivovány po celém světě a dělají naší zemi zvučné jméno. Jen málo zemí na světě se může chlubit takovou širokou škálou tradičních zdobících technik, které se používají v České republice!

 

 

 

První známky o výrobě skla sahají až do doby 3500 let před n l. Nejstarší skleněné výrobky pocházejí ze starověkého Egypta. Sklovina byla bezbarvá, matná a obsahovala malé prachové částice v důsledku nízké technologické úrovně. Ve 3. a 2. století př. n. l. se znalosti o sklářství rozšířily po celé středomořské oblasti. Typické výrobky ve starověku byly karafy, karafy, láhve a také jednoduché poháry.

 

Nejstarší nálezy skla v českých zemích ve formě náramků a korálků pravděpodobně pochází  z keltských regionů z doby přibližně 3. století před naším letopočtem Je možné, že některé skleněné perly z období Velkomoravské říše bylo místního původu.

 

První písemné doklady o znalosti sklářství v českých zemích pocházejí z 12. století. Nejstarší písemný doklad o barevném sklu v Čechách je z roku 1162  (objednávka dvou okenních vitráží s biblickými výjevy od pražského biskupa Johna). Z velmi stručných zmínek v písemných dokumentech z předhusitské doby (1350 - 1420) známe asi 21 skláren (11 v Čechách, 8 ve Slezsku, na Moravě 3).

 

 

Sklárna Chřibská je považována za nejstarší sklářskou huť v Evropě a byla provozována bez přerušení po téměř šest století! Bohužel nejstarší dochovaný dokument zmiňující sklárnu nenese žádné datum. Předpokládá se, že dokument vznikl v průběhu životnosti Berky z Dubé, jednoho z nejmocnějších severočeských feudálů, někdy mezi roky 1408 a 1428. Datum založení 1414 je odvozen od svědectví rychtáře Chřibska, sklářského mistra Friedricha, který v roce 1514 prodal tuto sklárnu spolu s farmou, pilou a mlýnem, a se všemi svobodami a právy, které získala před sto lety. Z této výpovědi je odvozeno konkrétní datum 1414, i když z některých nejnovějších archeologických nálezů z okolí sklárny můžeme odhadnout, že sklárna již stála někdy na konci 14. století (nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1352, kdy je uvedena jako Krypczicz v rejstříku papežského desátku). Po dobu trvání hutě v Chřibské se tu vystřídala řada huťmistrů ze slavných sklářských rodin, ale též brusičů a řezačů skla. Po 2. světové válce byla huť součástí podniků Borské sklo, resp. Crystalex Nový Bor. Sklárna vyráběla až do roku 2007, kdy její provoz z ekonomických důvodů skončil.

 

 

 

Sklárny, ať už to bylo v období středověku, renesance nebo gotiky, bylo lze nalézt jen v hlubokých lesích, měly zapotřebí velké množství dřeva, a to nejen k vytápění pecí, ale také k výrobě draslíku, což byla důležitá složka potřebná k tavení skla.  Obvykle netrvalo moc dlouho vykácet veškeré lesy v okolí sklárny. Jakmile se doprava dřeva přestala kvůli vzdálenosti vyplácet, sklárna se přestěhovala do zalesněné oblasti.. Kolem sklárny někdy vyrostla malá vesnice, která se obvykle nacházela u řeky v údolí. Většina skláren byla založena v příhraničních oblastech, které měly husté lesy a strmé kopce, a to jak v oblastech severních, tak jižních. Ze sporadických zmínek a bez dalších podrobností víme, že ve 14. a 15. století existovaly sklárny především na Šumavě (např. Sklenářová Lhota, Skláře u Hořic, Pasečná, Prachatice), potom ve východní a severních Čechách (Modava, Doubice , Chřibské, Sklenařice u Vysokého, Dolní Krupé a v Mnichovo Hradiště)  a také na Českomoravské vrchovině (Skelné u Križanova, Skelné u Nového Města na Moravě, Skelné u Svitav a Jindřichův Hradec). V roce 1451 kardinál Aeneas Silvius Piccolomini (později papež Pius Second), napsal, že žádná jiná země v Evropě má tolik oken zasklených kruhovými tabulemi skla nebo barevným sklem jako v Čechách, kde byste mohli najít zasklená okna i v malých městech a vesnicích.

 

České gotické sklo bylo velice slavné, vyhledávané a vděčným vývozním artiklem ve své době. Především se jednalo o tzv. lesní sklo, zelené barvy. Oxidy kovů, přítomné ve sklářském písku způsobovaly toto zabarvení, kterého se středověcí skláři nemohli zbavit. Vzhledem k tomu, že kvalita sklářského písku se měnila v závislosti na geografickém umístění, barvy skla se značně značně lišily v středověké Evropě. České sklo bylo hodně odlišné. České sklářské písky jsou nesrovnatelně čistší a české sklárny používaly lepší technologie v tavení skloviny. České sklo mělo nazelenalý nádech a někdy byla poměrně čisté (se světle šedým nádechem). Vzhledem k barvě skloviny je možné určit původ výrobků. Tato relativně čistá sklovina byla zárodkem později vynalezeného čirého křišťálu. Čeští středověcí skláři byli také schopni použít k barvení skla různých oxidů kovů - modrá barva vznikala barvením kobaltem, červená mědí, světle zelené železem. Barevná sklovina byla využívána zejména pro dekorativní účely (knoflíky , okenní tabule). Byly vyráběny také skleněné korálky a perly a to především pro růžence, které byly vyráběny převážně na Šumavě, kde se tato tradice udržela až do 18. století. Po roce 1430 se růženec (obecně nazýván "Paters" - název byl odvozen od prvních slov Páně modlitbou, Pater Noster) byly šumavské růžence vyváženy do celé Evropy. Také středověcí lékaři, lékárníci, šarlatáni a alchymisté vyžadovali různé speciálně tvarované skleněné nádoby. Lékařské knihy napsané v těch časech, výslovně upřednostňovaly české sklo před jakýmkoli jiným.

 

Během středověku úloha českého skla neustále rostla, v 16. století už bylo na území Čech doloženo alespoň 34 hutí, do země přicházeli umělci z celé Evropy a císař Rudolf II. povýšil dvě dynastie sklářských huťmistrů do šlechtického stavu (jednalo se o rodiny Wanderů a Schürerů – ti prosluli výrobou modrého kobaltového skla). České sklo a křišťál se staly ve světě pojmem a zastínily i do té doby vedoucí benátskou výrobu.

 

vČESKÝ KŘIŠŤÁLv

 

 

Čechy totiž byly centrem výroby křišťálového skla již od přelomu 16. a 17. století. Český křišťál byl vynalezen v Müllerově sklárně na Šumavě a pro tuzemské sklářství znamenal průlomový objev. Krásné křišťálové sklo totiž čeští skláři navíc brousili, zdobili malbou či dokonalými ornamentálními nebo figurálními rytinami. O české sklo tak byl najednou obrovský zájem v zahraničí, vystřídalo na výsluní slavné benátské sklo a na ostrově Murano byli skláři najednou nuceni rušit své sklárny.

 

Jaký je vlastně rozdíl mezi obyčejným sklem a křišťálem? Zjednodušeně řečeno, když se do skla přidá olovo, stane se z něj křišťál. Záleží však na tom, kolik olova se do skla přidá.

 


 

Podle pravidel EU skleněné zboží, obsahující méně než 4% olova, je definováno jako "sklo", skleněné zboží s obsahem olova větším než 10% je "křišťál" a sklo s obsahem olova větším než 30% je označeno jako "vysoce olovnatý křišťál". Naopak v USA stačí 1% olova a sklo je kvalifikováno jako křišťál. Sklo pro výrobu figurek mívá obsah až 49% olova, aby se dosáhlo jeho maximální tvárnosti.

 


 

Přimíchání olova do roztaveného skla nejen zlepšuje možnost broušení a rytí (změkčuje jej´), ale hlavně vylepšuje optické vlastnosti, takže světlo se v nich nádherně třpytí. Rozdíl mezi sklem a křišťálem je patrný na první pohled, vidíte jej například, když váš křišťálový lustr vrhá po místnosti barevná světýlka. Čím vyšší je obsah olova, tím větší je jeho oslnivý třpyt. Právě proto jsou také české křišťálové lustry nazývány „křišťálové slunce – slunce, které nikdy nezapadá“ .

 

Od 1. poloviny 18. století se tak klasická výroba rozšířila - přibyla bohatě zdobená zrcadlům a lustry, které vyráběly na zakázky zámeckých pánů. České ověskové lustry měly v Evropě dokonce takový věhlas, že se staly ozdobou například známého francouzského zámku Versailles,zdobí paláce rakouské císařovny Marie Terezie či ruské carevny Alžběty. Asi vás nepřekvapí, že se české lustry dostaly například do slavné milánské La Scaly nebo římské Královské opery. České křišťálové lustry zvyšují lesk zámků a paláců hlav států, ozařují parlamenty, vládní rezidence, univerzity, koncertní sály, či slavné chrámy po celém světě.

 

A své výjimečné postavení si české udržuje i v současnosti.

 

 

 

VĚDĚLI JSTE ...?

V České republice má odborné sklářské školství bezmála stopadesátiletou tradici! Má zásadní význam pro sklářskou výrobu i výtvarnou kulturu. Skláři jsou školeni ve specializovaných sklářských školách, které nemají ve světě obdoby. První z nich byla založena již v roce 1856 v Kamenickém Šenově ale předchůdcem odborné sklářské školy byla už roku 1839 založená nedělní škola kreslení pro žáky místní školy, sklářské tovaryše a mistry.

V uměleckoprůmyslových školách se učí kvalifikovaných malíři, tvůrci vitráží, brusiči, rytci a technologové. křišťálové řezačky, rytci a techniků. O rozvoj každého studenta pečlivě dbají vybraní přední sklářští odborníci.

 

20.7.2017

4. Hromosvod


Představte si, že venku řádí silná bouřka (ano, ta letní, která přichází po dlouhodobém silném horku a v Miláně tak trochu připomíná konec světa ;) ), která i ve vás budí nemalý respekt a ve vašem dítěti přímo děs. A protože jej chcete uklidnit, vyprávíte mu o hromosvodech. Jestli jste takový technický antitalent jako já, abyste si neuřízli ostudu, honem na mobilu mrknete, jak takový hromosvod přesně funguje. A náhodou zjistíte, že hromosvod vlasně vynalezl Čech …


Nenapadlo vás někdy, že správný výraz pro toto zařízení by byl “bleskosvod” – do země svádí přece blesky, ne hrom, co myslíte?

 

Ve skutečnosti, vyhledáte-li si toto slovo ve slovníku spisovné češtiny, asi s překvapením zjistíte, že mezi jeho významy je kromě “silného burácejícího zvuku, doprovázející blesk” uváděn i “úder blesku”!

 

Ostatně, asi  jste si aspoň jednou zpívali s Evou Pilarovou “… hrom aby do tě lásko už, hrom aby do tě lásko už vjel”,  nebo vám babička řekla, že jste “jako hrom do police”, že? A co teprve hromy, které “divo bijú” nad Tatrami?! ;)

 


 

 

 

 

 

Ale toto není jediná zajímavost, která je vázaná na tento předmět, jež nechybí na střeše žádného domu.  Věděli jste, že hromosvod je vlastně český vynález? Ano, jak vás ve škole učili, ve světě platí za vynálezce hromosvodu Benjamin Franklin. Ten prováděl pokusy s hromosvodem  ve stejné době jako žamberský rodák, český kněz Prokop Diviš působící v Příměticích u Znojma. Oba pánové se neznali, nevěděli o sobě a své pokusy prováděli zcela nezávisle na sobě. Zatímco Benjamin Franklin postavil svůj hromosvod ve Filadelfii v roce 1760 (teoretický koncept popsal okolo r. 1953), Václav Divíšek (což bylo Divišovo původní jméno) postavil svůj první hromosvod již v roce 1754! Ovšem tehdy říkal této podivné konstrukci “meteorologický stroj”. Věřil totiž, že jeho zařízení bude trvale vyrovnávat elektřinu mezi mraky a zemí, a tím že odvrátí bouřku. Takto to samozřejmě nefungovalo, ale jeho zařízení chytalo blesky dobře. Jenže v roce 1759 postihlo Moravu nebývalé sucho. Vesničané z Přímětic, kteří přirozeně neměli o fyzice ani potuchy, se domnívali, že sucho způsobil Divišův přístroj, protože rozhání mraky. Vtrhli na zahradu přímětické farnosti a hromosvod zničili. I takový bývá někdy osud velkých vynálezců a badatelů – nebývají zprvu pochopeni. Když pak v roce 1761 způsobily bouře velké škody na úrodě, žádali vesničané naopak Diviše, aby bleskosvod znovu postavil, Diviš je však neuposlechl.

 

To Benjamin Franklin, který pocházel z chudých poměrů a své rozsáhlé znalosti získal samostudiem, se rozhodl zjistit, zda existuje souvislost mezi elektrickým proudem a bleskem. Provedl velmi nebezpečný pokus: vzal papírového draka a připevnil ho ke kovové tyči, potom přivázal konec provázku na klíč a vyšel ven do bouře. Když drak vyletěl do bouřkového mraku, uviděl Franklin jiskry a cítil náraz, jak elektřina z mraku prošla z draka po provázku ke klíči.

 

Zde je patrné, že Franklinova koncepce byla odlišná od Divišovy, jehož bleskosvod byl především od samého počátku uzemněný a proto fungoval lépe. Ten Franklinův  zprvu nepočítal s uzemňovací částí hromosvodu - tu Franklin zahrnul až o několik let později, tedy až po přímětickém bleskosvodu Prokopa Diviše.

 

 

 

První hromosvod na území Českého království, který byl umístěn na stavbě, byl instalován na zámku v Měšicích (okres Praha-východ) roku 1775.

 

 

 

Jedna kopie Divišova bleskosvodu dnes stojí vedle jeho rodného domku, který můžete navštívit  - stojí dodnes na levém břehu řeky Divoké Orlice v Helvíkovicích a od roku 1965 je součástí Městského muzea v Žamberku

 

 (http://www.muzeumzamberk.cz/domek-prokopa-divise/ ).

 

Druhá kopie je umístěna na budově Divišova divadla, postaveného a otevřeného v roce 1926 v Žamberku. Další kopie stojí u Památníku Prokopa Diviše v Příměticích u Znojma.

 

 

Jméno Prokopa Diviše bylo také umístěno na budově Národního muzea v Praze spolu s dalšími jednasedmdesáti jmény významných osobností české historie.

 

 

 

Se jménem Benjamina Franklina jsou spjaty počátky amerického šachu, jehož byl velkým příznivcem. Víte, že díky šachům uměl slušně italsky? Ve svých vzpomínkách líčí, jak kolem roku 1733 hrával jako student italského jazyka se svým přítelem ze studií šachy. Měl s ním dohodu, že ten, kdo prohraje šachovou partii, se musí za trest naučit nazpaměť dlouhý italský text. Tímto způsobem jeden druhého „donutili“ naučit se dobře italsky, neboť to byli vyrovnaní hráči a střídavě se navzájem poráželi. ;)

 

 

17.7.2017


3. České korunovační klenoty

KDE JSOU A JAK SE K NIM DOSTANETE ..?


 

Pokud zavítáte do Prahy a navštívíte Pražský hrad, určitě si nenecháte ujít přenádherný chrám sv, Víta. A právě zde, v Korunní komoře jsou korunovační klenoty českých králů uloženy, Je to zcela jistě nejnepřístupnější místo na Pražském hradě.

 

Korunní komora se nachází nad jižním vchodem do chrámu sv. Víta (za mozaikou Posledního soudu). Vstupní dveře jsou v kapli sv. Václava.

 

Dveře, stejně jako pancéřová skříň na klenoty, mají sedm zámků a k jejich otevření a vyzdvižení klenotů se musí sejít sedm držitelů klíčů.

 

Jimi jsou:

 

  • prezident republiky

  • předseda vlády

  • arcibiskup pražský

  • předseda Poslanecké sněmovny

  • předseda Senátu

  • děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta

  • primátor hlavního města Prahy

 

 

 

Za sedmero horami, za sedmero řekami ... ale kdepak! Tak daleko nemusíte! I když se v minulosti české korunovační klenoty dost stěhovaly, a to i mimo republiku, dnes je najdete za dveřmi se sedmero klíči. Ale o moc jednodušší se k nim dostat zrovna není. ;)

 

TRADICE SEDMI KLÍČŮ

Tradice sedmi klíčů vznikla poté, co v roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádosti českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Byly uloženy v chrámu sv. Víta na Hradě, tenkrát v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Vyhrazena jim byla zvláštní skříň, opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů. I když se později místo jejich uložení měnilo, tradice se sedmi klíči se udržela.

 

České korunovační klenoty jsou  (na přání Karla IV.) vyjímány z úschovy pouze při zcela výjimečných příležitostech – v minulosti to byla zejména korunovace českého krále.  První veřejná výstava se uskutečnila v roce 1929 při příležitosti 1000. výročí smrti sv. Václava. Od té doby byly vystaveny celkem třináctkrát. Zatím poslední výstava se uskutečnila v květnu 2016 při příležitosti 700 let od narození Karla IV. O vystavení korunovačních klenotů rozhoduje prezident republiky. Výstavy se mohou uskutečňovat pouze na území Pražského hradu a k vystavování klenotů se používá vitrína, která byla speciálně pro tento účel zhotovena v roce 1929 podle návrhu architekta Josefa Gočára.

 

 

 


 

České korunovační klenoty tvoří:

 

  • svatováclavská koruna s poduškou a pouzdrem (uložena v Korunní komoře v chrámu sv. Víta)

  • královské jablko s pouzdrem (uloženo v Korunní komoře v chrámu sv. Víta)

  • královské žezlo s pouzdrem  (uloženo v Korunní komoře v chrámu sv. Víta)

  • korunovační roucho ( uloženo ve speciálním klimatizovaném depozitáři ve sbírkách Pražského hradu)

 

Spolu s korunovačními klenoty obvykle bývá vystavován zlatý relikviářový kříž, zvaný korunovační, a obřadní korunovační meč, zvaný svatováclavský, které jsou vystaveny ve stálé expozici Svatovítského pokladu na druhém nádvoří Pražského hradu.

 


 

 

Autor fotografie dveří do Korunní komory: Pajast – vlastní dílo, volné dílo

 

Autor fotografií korunovačních klenotů: K. Pacovský – vlastní dílo, volné dílo

Zdroj Wikipedia

 

16.7.2017


2. Lech a jeho kámen


 

Pověst o knížeti Lechovi, který byl bratrem praotce Čecha, si vy všichni, Jiráskovými Starými pověstmi českými odkojení, určitě dobře pamatujete. Když se vladyka Čech vydrápal nahoru na Říp a objevil konečně po dlouhé a namáhavé cesté “zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající …”, jeho lid se tedy pod Řípem usadil nastálo. Nějakou dobu spolu s ním pobýval i jeho bratr Lech a jeho družina, pak se ale rozhodli najít si své vlastní území a tak vyrazili dál na východ. Čech se s nimi loučil nerad a naléhal na bratra, aby mu slíbil, že nepůjde daleko, aby jim v případě napadení mohli přispěchat na pomoc. A aby po třídenním pochodu z místa, kde se usadí, dal znamení ohněm a kouřem, viditelným právě z Řípu. Lech tak podle pověsti učinil a od těch dob se místo, které si (dočasně, po nějaké době pokračoval dál do dnešního Polska) vybral, nazývá Kouřim.

 

Tolik známá pověst.

 

Na menším navrší nad Kouřimí, na místě odkud je pěkný výhled na město a jeho bezprostřední okolí, se nachází ojedinělý zvláštní kamenný útvar. Je to asi 3 metry vysoký, poměrně ohlazený hranatý přírodní blok, připomínající mnohým kamenný oltář, který z krajiny divně vyčnívá, jako by do jejího rázu ani nezapadal - na místě nejsou jiné skalky. Mnozí toto místo považují právě za to, kde Lech nechal rozdělat signální oheň oznamující bratrovi jejich polohu. Místo má každopádně zvláštní atmosféru. Podle jedné z místních pověstí je pod ním ukryt poklad. Lze se k němu údajně dostat jen o štědrovečerní půlnoci a to tak, že kamen obskáčete třikrát dokola na jedné noze a na jedno jediné nadechnutí.Ve středověku zde prý bylo popraviště a upalovali tu čarodějnice.

 

Věřte, nevěřte, každopádně vězte, že tento útvar se nachází jen pár desítek metrů za hradbami rozsáhlého slovanského starodávného hradiště (Stará Kouřim), které slované obývali už v 6. Století a přivedli jej k největšímu rozmachu v 9. a 10. století;

 

Zbytky hradeb jsou patrné v podobě valů a v jeho východní části vyvěrá pramen, který vytváří tzv. Libušino jezírko. Našim předkům sloužilo jako zdroj pitné vody.

 

Archeologické výzkumy a mnohočetné nálezy ukázaly, že místo bylo ale obývané už před více jak 4.000 lety (pozdní doba kamenná).

 

Mezi nejcenější nálezy však patří výbava jednoho hrobu na pohřebišti u Libušina jezírka. Žena, kterou archeologové tradičně nazývají Kouřimskou kněžnou, zde byla pohřbena s luxusními šperky domácí produkce - náušnice s řetízky, knoflíky, kaptorgy (to jsou malé ozdobné schránky na ochranné amulety, nosívaly se zavěšené na krku), náhrdelník s kovovými perlami a další. Jedná se o jeden z nejhonosnějších ženských hrobových souborů z území Čech.

 

A jestli máte o magičnosti a jisté posvátnosti místa ještě nějaké pochyby, přípomínám minulý příspěvek a fakt, že asi 300 metrů severovýchodně od Lechova kamene se nachází průsečík 15. poledníku a 50. rovnoběžky; tento průsečík se někdy označuje za astronomický nebo dokonce geografický střed Evropy.

 

 

 


 

Víte, co je to ono slavné „STRDÍ“? Zvláštní výraz „strdí“, kterým má podle lidové verse pověsti oplývat země česká, slyšel ve spojení s Řípem snad každý Čech. Málokdo už ale ví, že strdí ve skutečnosti označuje MED, respektive medové plástve. „Země mlékem a strdím oplývající“ se do lidového povědomí dostala ze starších překladů Bible, kde je těmito slovy popisována země zaslíbená. V Kosmově kronice byste strdí ale hledali marně: tam se jasně mluví o medu.

 


 

Kouřim má ještě jednu zvláštnost a tou jsou obrácené barokní zvony, Štěpán a Marie, zavěšené atypicky srdci vzhůru, které jsou v České republice pouze na dvou místech. Nacházejí se v kouřimské renesanční zvonici, vybudované roku 1525 italským mistrem Filippem. Tyto zvony se rozeznívají šlapáním na pedály a jejich zvuk je pověstný, je mnohem razantnější. To proto, že se nerozhoupávají postupně a proto už první úder je výrazně silný.

 

Původně byly zvony čtyři – ještě Václav, Apolena a Umíráček, který jako jediný visel v klasické pozici – srdcem dolů. Pro poškození byly dány k přetavení a přelití – Václav v r. 1808, zbylé dva po první světové válce.

 


 

 16.7.2017

 


1. Čechy - srdce Evropy?


 

Říká se to tak. Kde ale tedy přesně leží střed Evropy???

Ve skutečnosti není až tak jednoduché ho jednoznačně určit. Zkuste si zadat do Googlu střed Evropy a uvidíte, že na bázi použité metody (způsobu a místa, odkud měřit) na vás i takový všeználek, jako Google vyhodí více a různých výsledků

O své se hlásí i Polsko a Německo a dokonce i Slovensko, Vilnius či Ukrajina!

Nejvíc odkazů směřuje k nám do Čech, ale ani tak nejde jen o jedno jediné místo.

 

Není už těch středů trošku moc?? :)

Podle měření České astronomické společnosti je Kouřim astronomickým středobodem kontinentu a nachází se tu průsečík 50. rovnoběžky severní šířky a 15. poledníku východní délky. Když by jste se tam jeli podívat, na centimetr přesně by to mělo být asi 1,5kilometru od náměstí. Asi půlkilometru odsud leží známý Lechův kámen (asi tři metry vysoký, hranatý a navrchu víceméně plochý rulový blok, od kterého je krásný výhled na město) a když si to spojíte s bájemi o něm a o historií Slovanů ... no, je to přinejmenším zajímavé!

Ale Lecha a jeho kámen si nechme na příště a vraťme se teď k tomu evropskému srdci. ;)

 

V Jakubovicích na Havlíčskobrodsku se hlásí nejen o střed Evropy, ale dokonce se hrdě nazývají "pupíkem Evropy"! Když se tam pojedete podívat (a jeďte, minimálně to bude srdce hodně veselých recesistů ;) ), tak na na návsi vesničky s asi 15 obyvateli najdete hrdý obelisk, který to stvrzuje.

 

Dalším horkým kandidátem na titul je, nebo spíše  dlouho byl, Golčův Jeníkov. Na náměstí, na betonovém podstavci ve tvaru studny mají kámen s deskou, která mluví o místě jako o středu republiky. Ale to není jediná zajímavost, kterou se místní mohou pochlubit - v kostele mají torzo velryby!

 

No a konečně se dostáváme k obci s malebným názvem Číhošť!

Ta právě od roku 2004, po přeměření, nahradila Golčův Jeníkov, kterému tak zbyla jen ta velryba ;), a stala se uznávaným středem České republiky!

Jestli jste v Číhošti nikdy nebyli a chcete si srdce České republiky prohlédnout, mrkněte sem:

https://mapy.cz/zakladni?x=15.3386383&y=49.7435562&z=17&gallery=1&source=base&id=1891143

Třeba vás to zláká k návštěvě tohoto správnému Čechovi posvátného místa ;).

Do vašeho satelitního navigátoru v autě zadejte souřadnice 49° 44´ 37,5" severní šířky a 15° 20´ 19,1" východní délky (pak mi dejte vědět, jaká byla cesta - přes hory a doly - a kde jste skončili - zda to místo srdce či pupíku nebyla ještě nějaká jiná anatomická část :D ).

Sami číhoští tento střed republiky se středem Evropy nespojují. Ostatně není to jedíná atrakce, pro kterou je Číhošť známa. Dne 25.prosince 1949 se tu v místním kostele už podruhé rozkymácel kříž na hlavním oltáři a tato událost vešla do dějin jako "číhoštský zázrak". Místní farář Josef Toufar, účastník tohoto zázraku, ovšem nepřežil zvědavé vyptávání STB na tuto událost a její příčiny a na následky kladení otázek zemřel.

 

KDO BYL JOSEF TOUFAR?

Český římskokatolický kněz, účastník "číhošťského zázraku" a oběť komunistického pronásledování katolické církve v tehdejším Československu. Starokatolická církev jej řadí mezi mučedníky a v r. 2013 zahájila proces jeho blahořečení. Poté, co se mezi lidmi začala šířit zpráva o zázraku, což STB nemohla tolerovat, byl - asi měsíc po události - farář Toufar zatčen a odvezen do věznice ve Valdicích. Zde byl krutě mučen (bití, elektrický proud, žízeň) postupně přinucen přiznat, že sexuálně zneužíval malé děti a že skrytě pohyboval křížem.

Do úmrtního listu STB přinutila lékaře napsat, že zemřel ( dne 28.1.1949) na prasklý žaludeční vřed.

 

 A nakonec třešnička na dortu – Havlíčkův Brod.

V pozůstalosti Járy Cimrmana, se nalezly jeho vize o středech Evropy, které podle něj “bývají u Brodu”, kde měl známost a potřeboval důvod sem jezdit. Tudíž myšlenku, že střed Evropy je v Havlíčkově Brodě, první odvážně vyslovil a obhájil geniální Jára Cimrman!

Ostatně i největší cimrmanologové Smoljak a Svěrák toto tvrzení a primát Havlíčkova Brodu potvrdili prohlášením, že "střed Evropy nechť je tam, kde o to nejsilněji usilují".

A Havlíčkobrodští se opravdu snaží. Městské informační centrum zaneslo tuto stěžejní informaci do místních map. Na radnici zase mají vynález, na který je celé město hrdé, pomůcku pro fyzikální důkaz tohoto faktu! Hodí skleněnou kouli, nalezenou u bývalého brodu přes Sázavu, do vypouklého trojúhelníku, na jehož dně jsou souřadnice města. Koule rotuje a pomalu se blíží tam, kde vždy musí nutně skončit. :D

A  na zahrádce místní kavárny U Notáře najdete obří trychtýř označující přesný střed kontinentu a také fotografii trychtýře, k níž Ladislav Smoljak připsal: "Úsilí o střed Evropy už ostatní vzdali, jen Havlíčkobrodští vytrvali. Tím je střed Evropy definitivně ustaven."

Jakoby ještě bylo třeba dalších důkazů pro tento věrohodný a prokazatelný fakt … nicméně existuje jeden velice zajímavý a v širším kontextu teorii o Havlíčkově Brodu jako středu Evropy potvrzující fakt a tím je existence rozsáhlého místního ústavu pro choromyslné a Cimrmanův výrok "Svět je loď bláznů a v jeho středu se tedy nutně musí koncentrovat" svědčící o tom, že Cimrman o poloze tohoto bodu neměl v podstatě žádné pochybnosti.

http://mic.muhb.cz/stred-evropy-v-havlickove-brode-podle-jary-cimrmana/ds-27523

Že by měli Cimrman a cimrmanologové pravdu?

 

Co si o středu Evropy myslíte vy?? ;)

 

 

 

Jak správně určit střed Evropy?

O polohu geografického středu Evropy vedou spory významné univerzity, zeměpisné ústavy a řada velkých kapacit v oboru. Výsledkem jsou ovšem údaje lišící se ve stovkách kilometrů!

Vše se totiž odvíjí od toho, jakou metodu měření zvolíme, jak Evropu definujeme, zda do ní počítáme ostrovy přináležející evropským zemím nebo Rusko a zda započítáme příliv či odliv moří.

Může se jednat o místo, které má nejmenší vzdálenost od nejvzdálenějšího bodu povrchu Evropy, stejně dobře to může být těžiště plochy ve tvaru Evropy, nebo bod, které má nejblíže ke všem evropským mořím.

 

 14.7.2017

Scrivi commento

Commenti: 0